Napsali o nás

Reakce na cestu adoptivních rodičů 

Dobrý den paní Marto.
moc zdravím a posílám Vám nějaké ty snímky z našeho zájezdu na Ukrajinu. (...)

Ještě jednou bych Vám chtěl poděkovat za opravdu velmi pěkný a podnětný pobyt, za Vaši organizaci, práci pro projekty, které děláte apod.
Opravdu nemůžu vůbec nic vytknout, cp by se mi nelíbilo!
Otec Petr nás také velice oslovil, mimo jiné musím říct, že jsem po té poslední přednášce usnul až tak ve čtyři ráno. Uvědomil jsem si opět spoustu věcí a jsem za to moc vděčný.
Tak nějak jsem si říkal, že stejně to duchovní převažuje nad vším tím co člověk viděl, zažil apod. Snad rozumíte tomu, jak to myslím.

Ještě jednou moc děkuji a přeji moc a moc Božího požehnání ve všem co děláte!!!

S pozdravem

PETR SLÁDEČEK, Bernatice nad Odrou

Platí jim roky. Poprvé je viděli
17. června 2008
Moravané vyjeli na Ukrajinu, kde už mají léta adoptované děti

OSTRAVA/TJAČIV Dva roky přispívají manželé Sládečkovi z Bernartic nad Odrou na to, aby měl desetiletý Štefan jednodušší život. Minulý týden ho poprvé viděli. Jeli za ním společně se dvěma desítkami dalších adoptivních rodičů na Zakarpatskou Ukrajinu.

Od ukrajinských dětí dělí jejich moravské sponzory necelých sedm set kilometrů, nevyzpytatelná slovenskoukrajinská hranice a zejména na první pohled zjevný rozdíl v životní úrovni. V malých vesnických domcích většinou nejsou koupelny ani toalety, početné rodiny musí vyjít s minimálními příjmy. Dětem často chybí rodiče. Ztratili se někde ve světě, kam odjeli za prací, nebo o své děti doma nemají zájem.

„Na Ukrajině panují veliké rozdíly. Žijí zde milionáři, co pro zisk a úspěchy šli přes mrtvoly, ale i ti, co zůstali chudí,“ řekl LN na místě Peter Krenický, slovenský kněz žijící v ukrajinském městě Tjačiv, kde pomáhají distribuovat pomoc zaslanou z Ostravy. Před více než šesti lety působil v horské vesnici Usť Čorná a shodou nejrůznějších náhod se tehdy seznámil s lidmi z ostravské Charity a vznikl plán, jak pomoci místním dětem.

Od prvních pár desítek dětí z Usť Čornej a nejbližšího okolí, které v Česku nalezly své adoptivní rodiče, se projekt během šesti let rozšířil na téměř osm stovek podporovaných dětí ze třiceti vesnic a čtyři stovky seniorů. Na dálkově adoptované děti se přispívá šesti tisíci korunami ročně, na seniory dvěma a půl tisíci.

Na sedmnáctiletou Olgu tak přispívá například Pavlína Jančaříková z Veselí nad Moravou, na osmiletou Hanu platí Tadeáš Wojnar, kněz z Vřesiny u Hlučína. Podporované děti českými adoptivními rodiči spojuje především chudoba, neutěšené rodinné poměry a tvrdé podmínky, ve kterých vyrůstají.

Adoptivní rodiče ukrajinské děti znají především z fotografií, v lepším případě si s nimi vyměnili pár dopisů a vánočních přání. Teď je poprvé viděli osobně. „Štefan byl perfektní. Hned jsme se domluvili,“ popisuje Petr Sládeček setkání se svým na dálku adoptovaným desetiletý synem Štefanem. Navštívil malinký domek, kde Štefan žije. O chlapce se stará sedmnáctiletá starší setra – rodiče jsou někde ve světě za prací a doma se objevují sporadicky. „Jsem překvapený, jaký měli doma pořádek a že vše je vlastně jen na sedmnáctileté holce. Rodiče se moc nestarají. Až tady si uvědomíte, jak těžké to musí být. Velká nezaměstnanost, žádné zdravotní pojištění,“ zamýšlí se Petr Sládeček.

Na Ukrajinu se vypravila i Pavla Jančaříková z Veselí nad Moravou. „Bezvýchodnost tam byla hodně cítit. Jako by neexistovalo řešení,“ popisuje Jančaříková návštěvu rodiny, kde téměř vše musí zastat devatenáctiletý Voloďa spolu se svojí sedmnáctiletou sestrou Olgou. Jančaříková už Olze finančně pomáhá pátým rokem. Sourozenci se starají o mladší Lenu a Oxanu. Otec někam zmizel, matka má potíže s alkoholem. „Viděla jsem, že peníze, které na Ukrajinu posíláme, jsou skutečně potřeba. Určitě chci v adopci na dálku pokračovat,“ shrnuje své dojmy z výpravy na východ Jančaříková.

Hračky pro osmiletou Hanu i její o rok mladší sestru Marii přivezl vřesinský farář Tadeáš Wojnar. „Holky měly z těch dárků velkou radost,“ těšilo kněze. Ten se do akce zapojil před čtyřmi lety. Velká část darovaných peněz padá na lékařské zákroky, které Hana potřebuje kvůli nemocným očím. Pro matku samoživitelku jsou účty za lékaře katastrofou. „Pomoc je to hodně důležitá. Je to velký životabudič. Lidé se tak přesvědčí, že je tu někdo, kdo jim chce pomoci,“ popisuje kněz Peter Krenický.

Čeští „dálkoví“ rodiče podle zakladatele projektu odjíždějí zpět do vlasti s nejrůznějšími pocity. „Často jde o pohledy hodně zkreslené. Někdy také říkají, že lidé tady si za své problémy mohou sami. Ale já žiji na Ukrajině už patnáct let. Vím, že skutečnost často bývá úplně jiná, než se může zdát na první pohled.“

Vydání| Tato zpráva vyšla v prvním vydání

Regionální mutace| Lidové noviny - Morava

JAN KRÁL

Shánějí dědečky na Ukrajině
27. května 2008

Adopce na dálku fungují, největší podporu mají na severní Moravě

OSTRAVA Babička nebo dědeček na dálku. Moravané se učí adoptovat nejen děti z Afriky, ale také staré obyvatele Zakarpatské Ukrajiny.

Peníze na přilepšenou dostává v chudé oblasti, která byla mezi válkami součástí Československa, kolem čtyř set seniorů a osm stovek dětí. O ty se naopak nejčastěji formou příspěvků starají starší lidé. Adopce na dálku fungují šestým rokem díky dobrovolníkům z Diecézní charity ostravsko-opavské.

„Když jsem na Ukrajinu přišel poprvé, byl jsem šokován,“ vzpomíná slovenský kněz Peter Krenický na šest let staré události, kdy se začal seznamovat s osudy opuštěných dětí a jejich rodičů, kteří se ztratili v cizině při hledání práce nebo propadli alkoholu. Oblast dříve nazývané Podkarpatská Rus, kterou proslavil Olbrachtův Nikola Šuhaj, tehdy trpěla nedostatkem jídla, léků i školních potřeb. Právě to bylo impulzem k hledání pomoci.

Za šest let trvání projektu už Češi adoptovali 1415 dětí a 571 seniorů. Mezi adoptivní rodiče patří například i známá česká režisérka Olga Sommerová. Kněz Krenický za tu dobu vytvořil na Ukrajině celou síť spolupracovníků, kteří dohlížejí na rozdělování pomoci a vytypovávají další kandidáty, kteří potřebují materiální podporu.

Pomoc ukrajinskému dítěti stojí ročně šest tisíc korun, finanční podpora seniorů vyjde levněji - na 2400 korun. I když jde z hlediska většinou lépe prosperujících Čechů o relativně nevelké částky, nemajetným lidem žijícím na západě Ukrajiny mohou tyto peníze výrazně pomoci. „Někteří senioři dostávají důchod v přepočtu pět set českých korun měsíčně, chudé rodiny mají měsíční příjmy nepřesahující tři tisíce korun. Přitom ceny jsou v mnohém srovnatelné jako u nás,“ líčí realitu života na Ukrajině koordinátor charitního projektu Martin Hořínek. Připustil však, že poměry v zemi se během posledních let hodně zlepšily. Ne všichni dříve „adoptovaní“ už pomoc z Česka potřebují, hodně se v zemi změnil k lepšímu třeba sociální systém. I přesto život na ukrajinských horách v mnohém připomíná bídu.

Babičku nebo dědečka „adoptují“ i osmnáctiletí Zajímavá je skladba dárců. Zatímco starší lidé většinou adoptují na dálku děti, mladší zase přispívají více na seniory. „Máme mezi dárci několik osmnáctiletých, kteří se rozhodli, že si tak vlastně na dálku pořídí babičku nebo dědečka,“ konstatoval Hořínek s úsměvem.

Z Česka do někdejší vlasti neproudí jen peníze. Ostravská charita organizuje na Zakarpatské Ukrajině i brigády studentů. Z někdejšího rozpadlého kulturního domu ve vesničce Usť Čorná tak vznikl Dům pokojného stáří. Na třinácti lůžkách tam žijí staří a nemajetní lidé. „Jde o jediné podobné zařízení na Zakarpatské Ukrajině,“ tvrdí Hořínek. Domov pro nemocné a staré lidi vznikl díky výtěžku z tuzemských sbírek, například z té tříkrálové. Pomocnou ruku nabídli i němečtí dárci.

Další formou pomoci je také osvěta, kterou kněz Krenický při návštěvách Česka šíří zejména ve velkých moravských městech. Možná i proto spousta dárců byla dříve právě z Moravy, zejména z Ostravska nebo Valašska. Hořínek však připomněl, že stále více lidí začalo v posledních měsících přispívat z Prahy. Proč? To nikdo přesně neví.

Na Ukrajinu se mnozí dárci vydají na návštěvu Dárci si své adoptivní děti či seniory vybírají pomocí internetu, mnozí si s nimi pravidelně píší a výjimečné nejsou ani pravidelné návštěvy. Dárce a příjemce jejich podpory dělí z Ostravy sedm set kilometrů, vycestovat ale není tak složité jako v minulosti. Když projekt před šesti lety začínal, potřebovali ještě Češi ke vstupu na Ukrajinu víza, jejichž získání bylo komplikované. Takové bariéry už v současné době padly.

„Není tam problémem domluvit se slovensky. Navíc povědomí o tom, že jsme kdysi byli jedinou zemí, zvláště u starších lidí na Ukrajině, hodně funguje,“ popisuje Hořínek. Na Masarykovo Československo se podle něj na východě nezapomnělo. To potvrzuje i kněz Peter Krenický. „Občas si zazpívají písničku Tatíčku náš, Masaryčku,“ směje se kněz.

Vydání| Tato zpráva vyšla v prvním vydání

Regionální mutace| Lidové noviny - Morava

JAN KRÁL

Sponzoruj svého důchodce

Reflex 30/2005

Adoptovat si na dálku černouška z Afriky nebo chudou dívku z Indie je celkem populární. Zkuste si ale osvojit důchodce! Ukrajinského penzistu, který nemá peníze na jídlo ani na léky, žije sám a těžko od něj můžete očekávat, že vám bude posílat vděčné dopisy s naaranžovanými fotografiemi. Na Zakarpatské Ukrajině běží už druhým rokem charitativní projekt DŮSTOJNÝ ŽIVOT. Za tu dobu ho podpořily téměř dvě stovky dobrovolníků z České republiky. Projekt Důstojný život funguje na Ukrajině od podzimu 2003. Humanitární organizace Česká katolická charita, která ho provozuje, se tu už dříve věnovala adopcím dětí na dálku. "Na Zakarpatí jsme se dostali v roce 1998, kdy Ukrajinu postihly velké povodně. Spolupracujeme se slovenským misionářem Petrem Krenickým, který v oblasti působí dvanáct let a stal se hlavním iniciátorem a spolehlivým garantem všech projektů, jež se tam uskutečnily," řekla mi Marta Porubová z humanitárního oddělení ostravsko-opavské pobočky České katolické charity.

ZEMĚ DĚTÍ A STARCŮ
Projekt je to velmi jednoduchý. Pokud se rozhodnete podpořit ukrajinské seniory, vyplníte dotazník ostravské charity a na jeho základě vám přidělí "vhodného" penzistu. Dostanete kartu s jeho jménem, stručným popisem životní situace a fotografií. Po podepsání smlouvy už jenom pošlete složenkou 1800 korun na charitní účet, ze kterého peníze putují přímo na Ukrajinu. Jak vlastně charita přišla na nápad podporovat ukrajinské seniory? Podle Porubové šlo o logické vyústění dřívějších aktivit spojených s adopcemi dětí. Zakarpatí je jako region charakteristické velkou nezaměstnaností a špatnou dopravní dostupností. Lidé v produktivním věku odjíždějí za prací do zahraničí a nechávají ve vesnicích malé děti a nemohoucí seniory. Systém sociální pomoci je na Ukrajině dost nedokonalý, staří lidé navíc dostávají jen velmi malé důchody, za které si nemohou pořídit ani základní potraviny, natožpak léky. "Ve většině případů jsou tito lidé odkázáni jenom na sebe. Jejich děti mají problémy s finančním zajištěním vlastních rodin, zřídkakdy mohou své rodiče finančně podporovat," vysvětluje Porubová. Po "oranžové" revoluci dostávají penzisté na Ukrajině důchody okolo tří set hřiven měsíčně, v přepočtu asi 1500 korun. Podle Porubové by taková částka v ideálním případě stačila tak tak na přežití. Jenže vyšší věk s sebou přináší i zdravotní potíže. "S úhradou zdravotní péče jsou velké problémy - je sice garantována státem, ten ale nemá na to, aby řádně zaplatil lékaře, jídlo a léky. Nemocný si vše musí hradit sám." Staří lidé z tjačivského okresu Zakarpatské Ukrajiny mají výhodu v tom, že jejich situaci dlouhodobě monitoruje páter Krenický. Díky němu může pomoc směřovat přímo k těm, kdo ji skutečně potřebují. Někdy to vypadá trošku komicky: příjezd kamiónu s humanitární pomocí se utajuje, aby nevzbudil mezi místními řevnivost. Balíčky pak putují k jednotlivým lidem přes známé. Ne všechny peníze ale charita používá jenom na nákup potravin a léků. Ze sto padesáti korun měsíčně jde stokoruna na jídlo, pětatřicet korun do společného fondu, z něhož se hradí léky, lékařská pomoc, dřevo na otop, elektřina, plyn, pečovatelská služba nebo společenské akce, a patnáct korun si nechává charita na vlastní režii. Jakou konkrétní pomoc může očekávat "adoptovaný" senior? Kromě té materiální třeba pravidelnou lékařskou péči. "Všichni lidé zařazení do projektu Důstojný život jsou automaticky klienty farní pečovatelské služby, která je pro ně jistotou v nemohoucnosti a stáří," vysvětluje Marta Porubová. Pro ty nejpotřebnější vybudovala charita domov pokojného stáří v Usť Čorné. Jeho kapacita je sice minimální - nabízí ubytování pouze deseti seniorům -, časem by se ale měl rozšířit. Domov slouží také jako zázemí pro pečovatele, kteří denně vyrážejí do terénu v horských obcích a na samoty. Začátkem července do Usť Čorné odcestovala také skupinka studentů vyšší odborné školy sociální z Olomouce, která je přímo napojena na katolickou charitu. Čeká je poněkud netradiční praxe.

KDO TO PLATÍ?
"Jak se vám daří přesvědčovat lidi, aby vám přispěli na takovou akci?" zajímalo mě. Představoval jsem si, jak mě na ulici osloví nějaký křesťanský dobrovolník s kasičkou na pomoc ukrajinským důchodcům. A přesně vím, kam bych ho poslal. "Rozdáváme letáčky. Hodně nám pomáhá páter Krenický, který objíždí jednotlivé farnosti v České republice a vypráví o Ukrajině. Na setkáních se pak vybírají dobrovolné příspěvky," odpovídá mi Marta Porubová. Takže taková křesťanská svépomoc? Vyžádám si kontakt na několik dárců, zajímá mě jejich osobní motivace. Mají nějaké osobní vazby na Ukrajinu, zkušenosti se sociální péčí nebo adopcemi na dálku? Je to pro ně jednorázová akce, nebo se charitě věnují delší dobu? A co od podpory penzistů na Ukrajině očekávají? Nejprve se dovolám Janě Bullowové z Plzně. Šestašedesátiletá paní před časem na dálku adoptovala dva ukrajinské chlapce. Nyní se rozhodla podpořit o pět let starší ženu z Usť Čorné. "Když se u nás řekne Ukrajina, vyvolá to u lidí negativní reakce. Líbí se mi, že projekt nezapomíná na úctu ke stáří. Když se rozhodnete adoptovat dítě, většinou to je na základě toho, že vás okouzlí, důchodce ale na sebe nedokáže upozornit, i když něco potřebuje," říká. Paní Büllowová je takový prototyp sociální pracovnice. Vystudovala pedagogickou školu, pracovala v mateřské škole a vychovala pět dětí -jedno vlastní a čtyři adoptivní. Jedenasedmdesátileté Hanně z Usť Čorné chce kromě peněz posílat i balíčky s potravinami a léky. "Napsala jsem jí už první dopis a přidala do něj vitamíny a perníčky. Rusky jsem jí vysvětlila, jak má užívat léky na povzbuzení organismu. Podle toho, jak bude pošta fungovat, bych jí chtěla psát tak jednou za čtvrt roku. A jednou bych se za ní chtěla i podívat." Šestasedmdesátiletá Vlasta Lhoťanová z Ostravy chtěla původně adoptovat dítě z Indie nebo Afriky. "Plánovali jsme to společně s mužem, ale když přede dvěma lety zemřel, přátelé mi to rozmluvili." Pak jí známá donesla letáček s informací o akci Důstojný život. "Charita mi poslala dotazník a já si vybrala ochrnutou babičku, která je závislá na opatrovníkovi. Jsem hluboce věřící a myslím si, že bychom měli těmto lidem pomáhat. Na naše poměry to není ani tak finančně náročné." Letáček paní Lhoťanové donesla známá, jež se k němu dostala při mši v kostele. Vzala si jich hned několik a rozdala je dalším lidem. Většina z nich se už zapojila do projektu. Znamená to, že akce na podporu seniorů oslovuje zase jenom seniory? Většinou ano. Souvisí to se způsobem, jakým ji charita propaguje. Většina informací běží po církevní linii - přes kostely a církevní tisk. Do "obyčejných" médií se dostanou zřídkakdy, třeba v humanitárních přílohách novin nebo při nedávném rozhovoru Petra Krenického pro Český rozhlas. Tak se o projektu dozvěděla třeba paní Turková z Hronova. "Byla to ale jenom velice krátká informace bez kontaktu, takže jsem ho musela dohledávat přes Internet." Ani paní Turkovou ale nelze považovat za "obyčejného" posluchače. V minulosti pracovala jako sociální pracovnice v náchodské Evangelické akademii, kde se starala právě o seniory.

CO S PROPAGACÍ?
"Nezlobte se, ale svoje jméno nechci zveřejňovat," řekl mi hned na úvod osmatřicetiletý manažer z jedné pražské marketingové společnosti. Zajásal jsem, že konečně narazím na někoho, kdo nespadá do škatulky "hluboce věřící sociální pracovník". Pan T. se mi svěřil, že na rozdíl od velmi populární adopce dětí na dálku ho podpora seniorů oslovila jako neotřelý a originální nápad. A tak se rozhodl podpořit hned dva penzisty - manžele. "Byla to moje podmínka, kterou jsem sdělil v návrhu smlouvy charitě." Ptám se, jestli se podobných charitativních akcí zúčastnil i v minulosti. Prý ne, ale má osobní zkušenost přes matku - sociální pracovnici. Aha. "Promiňte, a jste věřící?" "Jsem, ale to s tím nemá co dělat. Prostě mi to připadá jako dobrý marketingový produkt." To jistě. Teď ještě vymyslet, jak ho dobře zpropagovat - i mezi nevěřícími.

Na Podkarpatské Rusi za adoptivní dcerou

Na jaře loňského roku jsem zareagovala na televizní vystoupení otce Petra Krenického, slovenského misionáře v Zakarpatské oblasti Ukrajiny, a na výzvu Charity sv. Alexandra v Ostravě-Vítkovicích, která u nás - zatím jako jediná v České republice - zprostředkovává na dálku adopci dětí z chudých a sociálně slabých rodin na Podkarpatské Rusi (více v minulém čísle časopisu Podkarpatská Rus) . Adopce se zaměřuje na horskou vesnici Usť-Čorna a její okolí, kde Peter Krenický působí. Poměry a životní podmínky tamních lidí jsou mi známy z předešlých návštěv této země a nejsem lhostejná k utrpení a strádání druhých, proto jsme se spolu s mou dcerou rozhodly, že si jedno dítě z Podkarpatské Rusi adoptujeme, a tím mu umožníme dosáhnout vyššího vzdělání.

S pomocí realizátorky projektu Evy Chudějové jsem se stala jedním z mnoha adoptivních rodičů, kteří své dítě finančně podporují na dálku.

Loni v září uskutečnila Charita sv. Alexandra cestu do vesnic Usť-Čorna, Německá Mokrá, Lopuchovo, Krásná a Dubovo-Větrná. Tyto vesnice leží v horské oblasti v údolí řeky Teresvy, která zde před pěti lety způsobila rozsáhlé povodně. Přímo na místě jsme se mohli přesvědčit, že naše finanční pomoc není v žádném případě zneužívána a peníze opravdu putují k těm dětem, na něž "rodiče" z Česka přispívají. Děti nám ve všech vesnicích připravily pěkný program, zazpívaly národní písně a v Usť-Čorne nám zahrála i místní chlapecká dechovka. Navštívili jsme také základní školu ve Větrné. Na všech setkáních rodiče a příbuzní dětí srdečně děkovali za to, co pro ně lidé z Česka dělají. Pro nás však největší odměnou byl pohled na štěstím rozzářené dětské tváře.

Děkuji zejména slovenskému misionáři Petru Krenickému a Gejzovi Machalovi z Charity sv. Alexandra, kteří stáli u zrodu projektu Adopce na dálku, vzdělání na dosah, a paní Evě Chudějové za obětavou práci ve prospěch dětí na Podkarpatské Rusi. Děkuji jim také za to, že mi umožnili setkat se s mou adoptivní dcerkou, devítiletou Viktorií. Je patrně prvním dítětem, které poznalo svého českého adoptivního rodiče. Setkání bylo pro Viktorku nečekané, protože  o mém příjezdu nevěděla. Od Viktorky jsem už od té doby dostala několik dopisů, ve kterých nám ve svém rodném jazyce píše nejen o tom, jak se jí daří ve škole, ale i o svých zájmech či o tom, co je nového v její rodině i vesnici.  

Jak jsem se poprvé setkala se svojí adoptovanou dcerou

Již druhým rokem jsem zapojena do projektu „Adopce na dálku" na Zakarpatské Ukrajině. Začátkem října jsem měla možnost zúčastnit se cesty na východ a setkat se se svou „adoptivní dcerou" a její rodinou. Musím otevřeně přiznat, že jsem z cesty i setkání měla obavy - vše však proběhlo nad očekávání dobře a ve velmi přátelské atmosféře.

Setkání s „adoptivní pětiletou dcerou"Adrianou  a její rodinou bylo pro mne  silným zážitkem. Rodiče  Michail a Maria L. jsou neobyčejně milí a pohostinní lidé žijící společně s rodiči Marie v menším dřevěném domku na samém konci horské vesničky. Přesto, že jsou oba nezaměstnaní, práce mají okolo svého malého hospodářství více než dost. Chovají ovce, prasata, slepice, husy, králíky a dvě krávy - z čehož mají vlastní produkty mléko, smetanu, tvaroh, vejce a maso - ty jezdí Maria na kole prodávat na trh do vesnice. V zimě pak plete svetry a ponožky z ovčí vlny. Zimy tam jsou velice tvrdé a mnohdy bývá rodina i delší čas úplně odříznuta od vesnice. Adrianka je milá a bystrá holčička - už se moc těší do školy a moji návštěvu velice prožívala. Radost a pýcha v jejich očích - když mi předváděla kolo, které  jí rodiče pořídili z našeho příspěvku mě ubezpečily, že peníze jsou využity správně. 

Projekt „Adopce na dálku" vnímám jako výborné řešení - jak lidem na Zakarpatské Ukrajině jejich nelehký život usnadnit a především jako šanci pro jejich děti, šanci získat vzdělání a motivaci ne svůj rodný kraj co nejdříve opustit, ale sociálně a kulturně pozvednout. Přeji Charitě svatého Alexandra co nejvíce adoptivních rodičů a hodně úspěchů v další práci. 

Misionář Petr Krenický, který stál u zrodu projektu a který vykonává již 10 let namáhavou misi na Ukrajině,  je osobnost zcela výjimečná, charismatická, budící důvěru a dávající naději. Setkání s ním bylo pro mě hlubokým zážitkem. I přes jeho neúměrné vytížení si udělal čas na nás - ukázal nám několik svých farností, rozestavěné i dokončené kostely - bylo krásně a zařídil nám prohlídku solného dolu, který se dnes využívá především k léčení dýchacích problémů.

VANDA PALUZGOVÁ

Rozhovor s p. Somerovou rok 2003

Říká se, že v čase vánočním jsou si lidé blíž a více uvažují o pomoci druhým. Následující rozhovor může pro některé z nás být dobrým tipem. Dokumentaristka Olga Sommerová adoptovala na dálku holčičku z Podkarpatské Rusi. Říká, že když se o této možnosti dozvěděla, neváhala ani na chvíli.  Čím   je   jí   Podkarpatská   Rus   blízká ?